V psychologicko-psychiatrické praxi se setkáváme s mnoha situacemi, které nám připomínají, jak mohou být rodinné vazby v době krize zásadním záchranným prvkem.
Jedním z takových scénářů je situace, kdy prarodiče přebírají péči o svá vnoučata, když jejich rodiče selhávají kvůli závislosti na alkoholu, drogách, nebo nejsou těžce nemocní či
neschopni z jakéhokoliv důvodu se o své děti postarat.

Jeden z mnoha je příběh osmiletého Tomáše

Tomášovi rodiče bojovali s drogovou závislostí, a to vedlo k tomu, že nemohli poskytnout stabilní a bezpečné prostředí pro jeho růst a vývoj. Po řadě incidentů byl Tomáš umístěn do péče svých prarodičů, Anny a Františka.

Z psychiatrického hlediska se Tomáš musel vyrovnat s několika formami traumatu. Dále se ztrátou rodičů, s odstěhováním z místa bydliště, odloučením od kamarádů z ulice, změnou školního prostředí, musel se rozloučit se svými spolužáky a opustit fotbalový tým, kde trávil spoustu svého volného času. Jeho prarodiče, Anna a František, sehráli klíčovou roli v poskytování bezpečného prostředí, vytvořili pro vnuka záchytnou síť, kde mohl začít zpracovávat své negativní zkušenosti. Umožnili mu zůstat v rodině a vyhnout se umístění v instituci, v dětském domově. Ani pro Annu a Františka to nebylo snadné. Museli se vypořádat se svými vlastními emocemi, které pramenily ze situace jejich dítěte, a zároveň se vypořádat s náročnostmi výchovy vnuka s traumatem. Museli se také naučit nové dovednosti a strategie pro podporu Tomášova duševního zdraví.

Prarodiče se svěřují nejčastěji s emocemi jako je vina, pocity selhání a strach. Objevují se obavy z budoucnosti, zda zvládnou péči o vnouče, zda to dovolí jejich zdravotní stav a v neposlední řadě snaha vnoučeti vynahradit vše čeho se mu nedostávalo. Vina bývá těžké téma pro všechny zúčastněné, kdy si prarodiče uvědomují, že někde při výchově svého vlastního dítěte (rodiče vnoučete), udělali zřejmě chybu, něco přehlédli nebo pochybili. Často potřebují prarodiče podpořit, aby si odpustili, že jejich vlastní dítě selhalo. Vina dokáže způsobit, že prarodiče jsou buď velmi přísní, direktivní, autoritativní nebo se bojí, aby neselhali při výchově i svého vnoučete a drží vnouče tzv. zkrátka. Nebo právě naopak mají tendenci vnoučeti dovolit všechno, hlavně, aby nestrádalo, nedokážou si nastavit zdravé hranice a vnouče s nimi může manipulovat.

Z mého odborného hlediska může tato role prarodičů jako hlavních pečovatelů přinést významné výzvy, někdy však problémy, pokud prarodiče onemocnění nebo se sami ocitnou v nějaké těžké životní situaci. Je také důležité uznat, že tato role přináší i obrovské příležitosti pro pozitivní růst a léčení.

"Jako bývalý psychiatr/psychoterapeut jsem svědkem neuvěřitelné odolnosti a síly mnoha prarodičů, kteří přebírají péči o svá vnoučata. Uvědomuji si významnost jejich role, která je nesmírně důležitá a bohužel často nedoceněná." (MUDr. Taťjana Horká)

článek připravila a zkušenosti ze své profesní praxe s námi sdílela  MUDr. Taťjana Horká

Pokud máte svůj vlastní příběh nebo zkušenosti s tímto tématem, neváhejte je sdílet. Vaše autentické prožitky mohou poskytnout naději a podporu jiným v podobné situaci. Děkujeme. /  >> Zpět na stránky projektu a další příběhy