Jak jste přistupovala k výchově pěstounského dítěte a bio dítěte? Byly tam rozdíly v přístupu?

Co se lásky a spravedlnosti týká, rozdíl v našem přístupu k dětem nebyl. Postupně se ale odkrývalo víc a víc problémů našich přijatých dětí a já jsem si uvědomila, že když polevím, dvakrát hůř se mi to pak vrátí. Takže oproti mým bio dětem naprostá důslednost, což je psychicky velmi náročné a unavující. Zjišťovala jsem, že nestačí jako u vlastních dětí vše jednou, dvakrát mile vysvětlit, ale že musím vše zopakovat nejméně 50× a stejně se situace neustále opakují. Pokroky v chování jsou mnohem pomalejší, ale jsou. Ze začátku jsem si těžko zvykala na to, že nestačí být jen milující matka, ale že jsem v nové roli nekompromisní milující matky. Protože u těchto dětí kompromisy nefungují. Jedině hodně lásky, ale pořád trvat na svém.

Co širší rodina – přistupovali členové rodiny k dětem stejně? Pokud ne, co se lišilo?

Rodina měla při přijetí všech našich dětí otevřenou náruč i srdce a cítila jsem velikou podporu. Naše přijaté děti jsou o dost mladší než naše biologické, takže ti naši starší jsou pro ně vzor a vidím, jak ti malí k nim vzhlížejí. Mají moc rádi, když se všichni jako rodina sejdeme. Můžu říct, že i širší rodina přijala naše děti jako vlastní, vyplynulo to tak nějak přirozeně. Nikdo to vlastně neřešil.

Jaké jste měla obavy? A naplnily se některé z nich?

Obavy jsem měla o svou nejmladší biologickou dceru, protože v době přijetí prvního dítěte jí bylo šest let a zrovna nastupovala do první třídy. Nevěděla jsem, jak staré děťátko dostaneme, a také jestli si budou rozumět, v jakém stavu bude přijaté dítě apod. Abychom jí nepokazili dětství, aby vše bylo „hladké“. Do rodiny k nám přišla nejdřív osmiměsíční holčička a naštěstí vše proběhlo v klidu. 

Docházelo někdy k nějakých obtížným situacím ve vztahu bio dítě – pěstounské dítě? Jak jste je řešili? Co pomohlo?

Ano, k obtížným situacím docházelo, protože postupem času jsme přijali sourozeneckou skupinu pěti dětí. Přestože přicházeli postupně, bylo to čím dál náročnější. Ale děti k sobě patří, chtěli jsme jim dát šanci vyrůstat spolu. Naše dcera vždy u rozhodování, jestli další miminko přijmout nebo ne, byla a její názor byl pro nás důležitý. U dětí se postupně rozvíjí různá psychiatrické onemocnění, takže soužití není vždy snadné.  Navíc jsou tři děti těžce sluchově postižené. Přestože to s sebou nese hodně veselých zážitků, stres je bohužel na denním pořádku. Snažíme se tam, kde to jde, dávat naší dceři nějaké „výhody“ za ty prožívané někdy ne úplně příjemné chvíle. A také proto, že nám s dětmi pomáhá. Myslím, že ve svých 14 letech už umí zvládat více než jiná novopečená maminka, což je její výhoda do budoucna. Co pomáhá… vždy si v tom kolotoči udělat chvilku i na své vlastní dítě a být tu pro něj, když si přijde pro radu nebo pomazlení. Dávám si velký pozor, abych únavu z dětí na nikoho nepřenášela a nebyla nespravedlivá. Máme s dcerou velmi blízký vztah. Myslím, že to sice nemá snadné, ale do života ji to posílí. 

Dokážete popsat, jaký vztah mělo bio dítě k pěstounským dětem a naopak? Jak řešíte náročné situace?

Naše dcera vždy přijala s velkou láskou každé další miminko, u posledního jí dokonce tekly slzy dojetím. To už byla velká slečna a o to víc prožívala odložení dalšího miminka, pro které jsme si do porodnice jeli. Vztah k dětem má pěkný a ochranitelský, pečující. Někdy jich tedy má plné zuby a dokáže to dát velmi hlasitě najevo, ale vlastně se jí nikdo nedivíme. Pokud bychom měli jen jedno přijaté dítě, věřím, že by tyto extrémně náročné situace nevznikaly. Vše souvisí s psychiatrickou zátěží našich přijatých dětí, protože jsou velmi impulsivní, hyperaktivní, jejich reakce a zvukové projevy nejsou běžné. Přijaté děti mají s naší dcerou hezký vztah, myslím si, že i rozumí tomu, když se na  ně zlobí. Když cokoliv mají, dělí se, myslí na sebe navzájem. Náročné situace a problémy řešíme s doktorkou na psychiatrii, kam děti pravidelně jezdí a jsou medikovány. Dvakrát jsem také využila pomoc terapeutky.

Vyhledala jste někdy odborníka? Pokud ano, co vám to přineslo?

Pomoc odborníka využívám při pravidelných kontrolách na dětské psychiatrii. Byl nám doporučen terapeutický tábor pro přijatou dceru a přijatý syn byl nějaký čas v léčebně. Přineslo mi to pocit, že vše můžu říct i odborníkovi, který mě opravdu podrží. A přestože vždy říkám, co bych měla možná dělat jinak a lépe, doktorka mě ujišťuje, že lépe už to nejde. Člověku to vždy dá sílu a odhodlání zase přemýšlet, co ještě vylepšit ve vztahu k dětem, aby jim i nám bylo hezky. Je to obtížnější než u zcela zdravých dětí.

Aktivity projektu Biologické dítě pěstouna a děti svěřené do péče jiné osoby – konečně v centru zájmu jsou podpořeny z dotačního programu Rodina MPSV.