Na úvod se sluší říci, že patchworková rodina je opravdu velká výzva pro všechny její členy. Výzva k tomu zvládnout zátěž, kterou celé to mnohdy velké společenství s sebou nese. Nejde přitom jen o každodenní organizaci rodiny a logistiku, ale především a hlavně o vzájemné vztahy. O to být si vědom svého místa v nové rozvětvené vztahové pavučině, kterou lze prakticky denně a snadno potrhat v zásadě na jakémkoli místě.

Množství překážek, se kterými se patchworkové rodiny potýkají, je nespočet a závisí mj. i na tom, jak vlastně patchworková rodina vypadá. Jinými potížemi se mohou prokousávat partneři v bezdětném vztahu, do kterého jeden z partnerů přinesl své dítě z předchozího vztahu. Jiné zkušenosti zažijí noví partneři v situaci, kdy partner z předchozího vztahu o ono dítě nejeví zájem, a jiné, když toho zájmu bude z jeho strany naopak „až moc“. Jiným komplikacím budou čelit partneři, kteří svoje děti nemají, za to si oba dva přinesli děti z předchozích vztahů, a jiným zase partneři, kteří k tomu všemu mají i své vlastní děti. A konečně jiné situace nabídne model, kdy partneři mají své vlastní děti a děti z předchozích vztahů přinese pouze jeden z partnerů. Do toho všeho ještě vstupuje věk dětí, forma péče zvolená při konci předchozího vztahu a tak dále a tak dále. Dokonce i pohlaví! Ano. Protože co když máte velkou „slepovanou“ rodinu, ve které jsou pouze mužští potomci, a jen jedna dívka, která je navíc z předchozího vztahu jednoho z partnerů? Chtě nechtě do toho svým ženským elementem může vnést příčinu zajímavých potencionálních neshod či konfliktů, které jiní patchworkáři neřeší. Uf, to je možností, že? Už chápete, proč jsem napsal, že patchworková je opravdu velká výzva?

Sváry mohou vznikat téměř kdekoli, konfliktní potenciál je obrovský. Mezi novými partnery, mezi jedním z partnerů a vlastním a samozřejmě i nevlastním dítětem, mezi vlastními a nevlastními sourozenci navzájem. Mezi jedním z partnerů s bývalým partnerem toho druhého. Nemluvě o prarodičích dětí ze všech možných stran. V zásadě lze říci, že kolik lidí do nového rodinného společenství vstupuje, tolikrát se lze střetnout na rozdílných hodnotách, způsobech životního stylu, výchovných přístupech, očekáváních apod.

Pojďme trochu konkrétněji. Představte si, že u Vás bude bydlet 11letá dcera Vašeho nového partnera, který si s bývalou partnerkou dohodl výlučnou, příp. střídavou péči. V tu chvíli se totiž chtě nechtě stáváte nevlastním rodičem. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak si představte, že ona dívka Vás zrovna moc nemusí, protože Vás viní za to, že jste tatínka odvedla od maminky, čímž se samozřejmě trápíte. Můžete si dovolit usměrňovat její chování, které se Vám nebude líbit? A jak moc můžete jako nevlastní rodič po dívce chtít, aby respektovala pravidla ve Vaší domácnosti (a příp. plnila nějaké povinnosti)? Nepochybně můžete, když u Vás bude bydlet. Ale jak moc? Jaká bude přiměřená, funkční míra Vašeho ovlivňování? A jak na to? A co když k Vám ona dívka přijde občas jen na víkendovou návštěvu (protože zůstala ve výlučné péči bývalé partnerky)? Ejhle, zase zcela jiná situace, že? Můžete vůbec něco vyžadovat po „návštěvě“, a pokud ano, tak do jaké míry?

V patchworkových rodinách bývají velkým tématem vztahy nevlastních dětí k nevlastním rodičům. Tedy děti z původních vztahů k novým partnerům jejich rodičů.  Poměrně často se lze setkat s „adoptivními“ tendencemi nového partnera. Ty jsou pochopitelné tím více, čím méně druhý rodič z původního vztahu z nějakých důvodů nefunguje tak, jak by bylo běžné, normální. Například nemá o své dítě zájem. Být „novým tátou“ či „novou mámou“? Macechou nebo otčímem? Stát se „třetím rodičem“? Nebo zaujmout roli „kamaráda“? Kým vlastně chcete být? Každá role, kterou si v nové rodině ušijete, přinese nepochybně nějaké specifické překážky.

Vraťme se ale k příkladu, který jsem popisoval výše. Představte si, že si všechny ty nejasnosti, které jsem naznačil, s onou 11letou dcerou Vašeho nového partnera vyřešíte a budete s ní mít harmonický funkční vztah. Ona bude respektovat a v pohodě skousne, když jí občas nelibě připomenete, že to, co zrovna dělá, se Vám nelíbí. Ale právě v tu chvíli, kdy už si myslíte, jak jste to pěkně vyřešila, vyskočí kvůli Vašemu výchovnému působení Váš partner!

Připomínky, kritika, nepříjemné upozorňování nevlastního rodiče směrem k nevlastním dětem a postoj vlastního rodiče k nim bývají v patchworkových rodinách rovněž velké téma. Ostatně, nejen v těchto rodinách. Schválně si všimněte, co s Vámi dělá, když Vám kdokoli říká cokoli nelibého k Vašim dětem – učitelka ve školce či ve škole, prarodiče, tchýně či tchán, soused, nebo třeba kamarád? Neznám moc rodičů, kteří by kritiku vůči vlastnímu dítěti, ať již vychází z jakéhokoli zdroje a ať je vedena jakoukoli motivací a sdělena jakkoli milou formou, nesli s lehkostí a noblesou. Podobné to bude samozřejmě v patchworkových rodinách. O to víc, že noví partneři budou mít možnost srovnání, jak se chová ten druhý k jeho dětem z původního vztahu.

Nevlastní rodič se tedy může velmi snadno dostat do situace, že se bude bát říct nevlastním dětem cokoli nepříjemného; notabene nějakému nepřijatelnému chování nastavit hranici. Může se bát právě proto, že už má zkušenost s tím (nebo to velmi dobře tuší), že partner bude brát výchovné působení nelibě, bude naštvaný a bude „své“ děti chránit, bránit. V lepším případě nevlastní rodič překoná svoji obavu a vyrazí s partnerem do konfliktu. V horším případě neřekne nic, nepříjemné pocity (a chuť nevlastní dítě usměrnit) v sobě potlačí, ty se v něm budou štosovat, on se bude tlakovat a tlakovat, až jednoho dne vyletí s dvoj, troj, zkrátka s několikanásobně více ničivou silou. A je samozřejmě otázkou, na koho vyletí a kdo to odnese. Partner? Vlastní děti? Nebo právě ono nevlastní dítě?

Přitom je to škoda. Silnou stránkou nové, sešívané rodiny totiž je, že nevlastní rodič mnohdy daleko lépe vidí, co by mohly děti toho druhého ve svém chování/fungování zlepšit. Jako rodiče totiž u svých dětí často trpíme rodičovskou slepotou, kterou nám evoluce šikovně zařídila, a která nám brání vidět holou realitu, umožňuje nám si své děti idealizovat, a tudíž nemít občas touhu je přizabít. Navíc, vlastní rodič se může cítit vinen za rozbití původní rodiny, proto může být na své děti z předchozího vztahu podprahově mírnější, vstřícnější a tolerantnější než k těm, které má s novým partnerem.

A ještě pár posledních slov k dětem z předchozích vztahů. Jejich postavení v nové, patchworkové rodině je totiž z povahy věci jiné než postavení dětí, které se narodily novým partnerům. Děti z předchozích vztahů totiž nemají právo být brány v nové rodině, jako kdyby byly přirozenou, automatickou součástí této rodiny. Samozřejmě v nové rodině mohou bydlet, mít tam svůj prostor, mít a rozvíjet vztahy se členy nové rodiny. Ale - sportovní terminologií - nejsou kmenovými hráči nového týmu, jsou v novém týmu jen na „hostování“. Beze sporu mohou být velmi užitečnými hráči, kteří přispívají k dobré hře celého týmu. „Hostování“ má ale své přirozené omezení a do něčeho zkrátka mluvit nemohou, stejně jako do nové rodiny nemohou zasahovat bývalý partneři. Pokud jsou si toho děti i dospělí v nové rodině vědomi a všichni to respektují, může patchworková rodina dobře fungovat.

Mediace může v takových případech posloužit k řešení (a vyřešení!) prakticky jakéhokoli problému, který patchworková rodina vyřešit neumí a do mediace může vstoupit jakýkoli její člen, který se dostane do obtížně řešitelné situace. Noví partneři se mohou vášnivě přít o to, jaké děti vezmou na dovolenou - všechny, nebo jen některé, a děti koho? Jeden z partnerů se může dohadovat s bývalým partnerem o formu péče, v případě střídavé péče o frekvenci střídání, den, kdy si budou děti střídat, o mnoho aspektů souvisejících s výživným atd. Nehledě na to, že když už se dohodnou, čeká partnera možná další dohadování s novým partnerem o to, jak je možné, že se s „bejvalým“ tak nešikovně dohodl! Jistě budou vznikat spory především dospívajících dětí z předchozích vztahů se svým rodičem v nové rodině. Jak s tím vlastním, tak i s tím novým, nevlastním.

Účelem a cílem v mediaci je, aby se dvě znesvářené strany, jejichž vztah musí z nějakého důvodu pokračovat, dohodli na něčem, co je trápí. Dosáhnout finální dohody však nemusí být nezbytně to nejdůležitější – zejména potom v rodinné mediaci. Rodinná mediace totiž bývá vnímána jako proces orientovaný nejen na cíl, ale i proces edukační a transformační, vedoucí ke změně postojů členů rodiny, k lepší komunikaci, ke zlepšení dovednosti řešit konflikty. Úspěšná mediace má tedy i sekundární terapeutické efekty projevující se v dlouhodobém zlepšení rodinných vztahů či zdárném osobnostním rozvoji. Z psychologického hlediska souvisí úspěch v mediaci se subjektivní spokojeností klientů a s pocitem, že se jejich situace zlepšila.

Mgr. Martin Ježek

Aktivity projektu Podpora nejen ohrožených rodin na Uherskohradišťsku jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.