„Lukáš (45 let) a Jana (38 let) vychovávají dceru Barunku (8 let). Vždy chtěli mít velkou rodinu. Když se jim nepodařilo mít další vlastní dítě, společně se rozhodli, že poskytnou milující zázemí dítěti, které takové štěstí nemá. S nadšením sobě vlastním absolvovali přípravu pro náhradní rodiče a po roce čekání byli osloveni jako osoby vhodné stát se pěstouny pro dvouletého Filipa. Barunka se už nemohla dočkat! Po přijetí Filípka do jejich předpěstounské péče měli pocit, že se jim život obrátil vzhůru nohama. Pro Filípka byli již třetí rodinou. S ohledem na jeho předchozí ztráty bylo přirozené, že se pěstounka pro něj nyní stala středobodem jeho života. V její náruči, moři lásky a laskavosti rozkvétal. Pro Barunku bylo zpočátku nejdůležitější, aby si ji Filípek oblíbil, aby se stala jeho velkou sestřičkou. Byla zklamaná, když téměř při každé činnosti dával před ní přednost mamince. Vykolejilo ji to. Vše, co si plánovala, bylo jinak. Toužila cítit předchozí jistotu. Potřebovala maminku také sama pro sebe. Začala o její pozornost s Filípkem soupeřit. Pěstouni byli změnou chování Barunky zaskočeni a pohltily je obavy. Co se děje? Kde je ta naše veselá, rozverná, srdečná holčička? Co teď s tím? Co máme udělat pro to, abychom byli všichni v rodině spokojení?“

Každá rodina je nejčastěji tvořena dospělými a jejich dětmi. Pěstounská rodina není výjimkou, jen zde fungují rodiče, kteří jsou zároveň i pěstouny a často společně vychovávají, jak své vlastní děti, tak děti pěstounské. Po přijetí dítěte do pěstounské péče se změní život všem v pěstounské domácnosti, včetně vlastních dětí pěstounů. Příchod svěřených dětí do rodiny může vyvolat velmi silné pocity, které mohou být kladné i záporné.

Do rodinného systému vstupuje dítě, které bylo doposud pro všechny členy domácnosti cizí. Toto dítě si s sebou může nést specifické potřeby, a to díky zkušenosti s něčím, co se většinou jiným dětem nepřihodí. Takové dítě následně touží po stabilitě zázemí, otevřené a přijímající náruči, potřebuje někomu či k někomu patřit, zažívat pocity přijetí, bezpečí, porozumění a lásky. Potřebuje být respektováno, tolerováno a mít v životě někoho, s kým může sdílet svá prožitá traumata, obavy i pocity štěstí a radosti. Měla by mu být dopřána možnost ptát se a mluvit o tom, co bylo před tím. Děti, které přicházejí do pěstounské péče, potřebují především čas, aby si mohly na novou situaci zvyknout. Znenadání totiž začnou objevovat nové prostředí a prožívají velké změny.

Biologické děti mohou prožívat příchod nového člena domácnosti se stejnou naléhavostí, jako dospělí. Mohou pociťovat strach a zmatek z nového sourozence, ztratit důvěru ve své rodiče či mohou mít pochybnosti o sobě samém. Hlavou se jim mohou nést nejrůznější otázky a tělem různé pocity. Při příchodu pěstounského dítěte se biologickým dětem může zdát, že rodiče věnují více času novému dítěti a ony se cítí odstrčené. Biologické dítě však stále potřebuje být ujištěno, že příchodem cizího dítěte nepřichází o své rodiče, že do rodiny stále patří a jeho pozice je nenahraditelná. Potřebuje jistotu, podporu a upevnění v nové situaci, měla by mu být dána možnost sdílet své prožívání, ptát se a srovnávat, jaké to bylo před tím a jaké je to teď. Vychází z toho potřeba rozdělení času a pozornosti mezi všechny děti v rodině a pamatovat i na individuální čas s každým dítětem. Významné je nezapomínat své děti ujišťovat o tom, že je jejich rodiče mají stále rádi a jsou pro ně důležití. Nebagatelizovat, nepopírat ani nerozmlouvat dětské projevy radosti, zvědavosti, ale také obav a žárlivosti. Vytvářet otevřené prostředí k otázkám, kdy rodič může sám začít mluvit o tom, jak se cítí, zajímat se a ptát se: „Překvapilo mne, jaké to je. Tebe také něco překvapilo?“

Během příprav žadatelů o pěstounskou péči, některé kraje myslí i na jejich biologické děti. Ty mají možnost si od odborníků vyslechnout, co náhradní rodinná péče znamená, co obnáší a co to bude znamenat konkrétně pro ně samotné. Odborníci se rovněž pokouší zachytit jejich připravenost na příchod nového člena domácnosti a dbát na jejich názory. I přes to, že děti procházejí jakousi formou příprav, ani to je ovšem zcela nepřipraví na situace, které mohou nastat po příchodu pěstounského dítěte. Aktuálně reagovat na potřeby dětí, častá komunikace mezi všemi členy domácnosti, otevřenost, důvěra a respekt by mělo být součástí každé pěstounské rodiny. Za podstatné je rovněž umožnit dětem, biologickým a pěstounským, společné trávení času, a to na různých pěstounských akcích a pobytech, aby u dětí nedocházelo k pocitům odstrčenosti. Cílem těchto pobytů by mohlo být posílení vztahu mezi oběma skupinami dětí, které si procházejí vlastními specifickými problémy a stírání rozdílů mezi nimi.

Jestliže bude v rodině přetrvávat nepříznivá situace, je dobré rodině poskytnout podpůrnou pomoc v rámci návštěvy klíčového pracovníka či prostřednictvím zkušeného psychologa. Zde však musíme myslet na to, že rodina funguje jako komplexní systém, proto by se pomoc měla orientovat nejen na jednotlivé členy domácnosti, ale také na rodinu jako celek. Pokud totiž nebude fungovat rodič-pěstoun, nebude fungovat ani biologické či dítě pěstounské.

Na závěr bychom mohli říci, že biologické či děti pěstounské, mají shodné potřeby, kterými jsou zejména potřeba bezpečí, jistoty, lásky a dostatek času zvyknout si na novou situaci. Důležité je také neopomenout to, že každá rodina to má doma jinak, je potřeba dát všemu čas a pravidelně komunikovat se svými i přijatými dětmi. Příchod cizího pěstounského dítěte totiž neznamená ztrátu zájmu o děti vlastní. 

PhDr. Jana Falešníková a Mgr. Zuzana Bořilová
Skleněnka, z.s.

Aktivity projektu Biologické dítě pěstouna a děti svěřené do péče jiné osoby – konečně v centru zájmu jsou podpořeny z dotačního programu Rodina MPSV.