Na úvod je potřeba zmínit, že naše zkušenosti jsou z doby, kdy neexistovala pěstounská péče na přechodnou dobu a děti do rodin přicházely z ústavní péče. Z kojeneckých ústavů a dětských domovů. Pěstouny jsme se stali, když našemu biologickému synovi byly necelé tři roky. Tehdy k nám přišla takřka roční holčička, která celý svůj dosavadní život strávila v kojeneckém ústavu. S manželem jsme se tedy snažili uplatnit své rodičovské zkušenosti získané s výchovou syna, ale dost věcí bylo úplně jinak. Zejména v oblasti emocí a sociální zdatnosti. 

Například: Syn byl na nás navázaný, protože měl veškerou péči a pozornost od svého narození. Neměl problém se na chvilku od nás vzdálit, protože věděl, že jsme vždycky poblíž. A když jsme jej třeba potřebovali na chvíli pohlídat, byl si jistý, že se pro něj vrátíme. Měl svůj domov a režim, který mu dával jistotu, své lidi okolo, se kterými mu bylo dobře. U holčičky se naše zkušenosti nedaly použít, protože často reagovala jinak, než jsme očekávali. To nás přivádělo do situací, které nás ani nenapadlo, že budeme někdy řešit. Od drobností typu, že se nechtěla mazlit, tulit v náručí. Přivezete si domů roční batolátko, které je v podstatě malý dospělý, bez emocí a potřeb. Vy máte v hlavě, že chcete být tím nejlepším rodičem a už ji nikdy nechcete nechat ani chviličku o samotě. Bez blízké osoby… A ona pláče, když ji uspáváte v náručí, pláče když si ji v noci vezmete k sobě do postele, pláče když se vzbudí v kočárku na vycházce. Pláče kdykoliv zahlédne, že hýbete pusou u žvýkání žvýkačky. A vy prostě hledáte řešení situací, které nechápete. Děti v „kojeňáčku“ usínaly samy v postýlce, nikdo je neuspával, takže na to nebyla zvyklá. Chtěla svou postýlku, svoje místo, kde nikdo jiný nebyl, nepotřebovala cítit blízkost jiné osoby. Tohle všechno ji rušilo. Stejně tak, když se po spinkání probudila, uviděla pokaždé jinou tetu, která se o ni starala. 

Nějakou dobu nám trvalo pochopit, proč pláče, když vidí někoho jíst. Pak nám došlo, že v ústavu jedly nejdříve děti, které nejvíce plakaly. Získaly si nejdříve pozornost personálu a byly krmené jako první. Naše princezna mohla jíst pořád. Nikdy neměla dost. Nakrmili jsme ji, a když jsme pak jedli my, dávala nám najevo, že má zase hlad. Tak moc měla pozornost dospělých spojenou s jídlem. Dokonce nás odnaučila žvýkat žvýkačky, protože pohyb při žvýkání vypadal podobně, jako když něco jíte. Když jsme byli venku, bez problémů byla schopna odejít s kýmkoliv za ruku, neměla nás za své „lidi“, ke kterým patří. Takových odlišností bylo hodně, dnes už na ně vzpomínáme s úsměvem.

Já i manžel máme více sourozenců a naše rodiny jsou početné. Přijetí dítěte jsme  tedy s rodinou dopředu probrali a připravili na to zejména prarodiče. Protože byla holčička malinká, bylo přijetí bez problémů a velmi pozitivní. Nebála se cizích osob a tak u babičky a dědy neplakala, zvědavě je pozorovala. Brzy si ji zamilovali a spíše jsme postupně řešili problémy opačného rázu. Měli tendence jí mezi ostatními vnoučaty upřednostňovat a nadržovat jí. Dnes to celkem chápu, ale tehdy jsme opakovaně mluvili s prarodiči na téma, že to není dobře. Něco se postupně srovnalo, ale vazba, která mezi nimi vznikla je velmi silná a oboustranná. Dnes už je to velká slečna, ale i když prarodiče bydlí asi 10 km daleko, často si volají a jezdí za nimi kdykoliv chce.

Jestli jsme se něčeho obávali? No ano a nebylo toho málo. Třeba kontaktu s biologickou maminkou a její rodinou. Ty emoce byly velmi intenzivní a doprovázel je strach. Byli jsme na to sami, doprovodné organizace nebyly. První setkání si pamatuji doposud. Bylo to asi půl roku, co byla u nás doma a ozvala se biologická babička, že chce vidět svou vnučku. Ten pocit, že vám chce někdo vaši berušku ukrást, že ji nikomu nedáte, že ji bude někdo brát do náruče a jak jí u toho bude…

Bylo toho na nás hodně a zpětně si to i po těch letech dokážu vybavit. Setkání tehdy proběhlo dobře a bylo to naše jediné setkání s babičkou, která brzy zemřela. Nemáme z něj jedinou fotografii, takže ani vzpomínku na babičku. Dnes už se dcera potkává se svou biologickou mámou pravidelně, volávají si každý víkend. Když za mámou jedeme na návštěvu, pokaždé jí veze dárek, fotografii, ukázat vysvědčení. Máma zase volá mě, co dceři koupit k narozeninám, na vánoce. Vztahy s mámou jsou v pohodě a je to moc dobře. Ale bylo to velmi náročné a trvalo to dlouho. Byla doba, kdy se máma neozývala a dcera to špatně snášela. Tehdy jsme vyhledali pomoc psychoterapeutky, ke které dcera získala důvěru. Vždy, když se v pozdější době vyskytl problém, končili jsme rozhovor tím nabídkou “…a co takhle si o tom promluvit s terapeutkou? Třeba by ti pomohla utřídit si myšlenky.” Velmi nám to pomohlo zejména v období puberty, kdy názor rodiče nebývá pro dítě důležitý. A je úplně jedno, jestli se jedná o dítě vlastní nebo přijaté.

Vztah vlastního syna k přijaté dceři bych asi nenazvala jinak než sourozenecký. Je to tím, že k nám dcera přišla velmi malá a hlavně byla mladší než syn. Takže to bylo velmi přirozené a postupně vše vyplynulo. Děti si společně hrály a také se praly o hračky nebo knížky. Co se týče rivality, tu jsem zaznamenala jen jednou. Netuším, kolik jim přesně bylo let, ale synovi bylo maximálně sedm let a dceři pět. Seděli v jídelně a já do kuchyně zaslechla spor o tom, čí jsem maminka. Syn hájil svou pozici, že jsem jeho maminka a ona k nám jen přišla. A ona, protože je to ženská, i když tehdy ještě malá, odpověděla synovi, že sice nejsem její maminka, ale já jsem si ji vybrala, což je víc, než když se nám syn prostě narodil a museli jsme si ho přinést domů. Takže jsem ji chtěla, což u něj není tak jisté. Od té doby jsem už podobný spor nezaznamenala. Mají se rádi jako sourozenci a dnes, když už je synovi 19 let, pomáhá nám. Když se má dcera setkat s mámou a my máme pracovní povinnosti, odveze ji na setkání a nazpět. S biologickou mámou promluví, nemá s tím problém. Na druhou stranu ona se o syna také většinou zajímala, a když něco své dceři poslala, tak přidala drobnost i pro našeho syna. Dcera svého staršího bratra miluje, a i když někdy žárlí na to, že mu více dovolíme (protože je starší a je to kluk…) chápe to, respektuje naše rozhodnutí. Ví, že ji brácha ochrání a poradí, když mají nějakou tajnost před námi rodiči.

Když se na to zpětně podívám, myslím, že synovi přijatý sourozenec nic negativního nepřinesl. Naučil ho, že ne všichni v životě mají to štěstí narodit se do rodiny, kde se rodiče o děti dokážou postarat. Fajn také bylo, že viděl, jak se řeší problémy. A že když si nevíme rady, obrátíme se na odborníka a že na tom není nic špatného. 

Já sama s odborníky běžně konzultuji vše potřebné – ať už je to psycholog či psychoterapeut, logoped či právník. Nejsem expert na život a nemám problém si nechat poradit. Nevidím na tom nic špatného a to se snažím také předat svým dětem a okolí. Přijatou dceru vnímám jako svojí a i když se mi nenarodila z bříška, tak v mém srdci (i srdcích celé naší rodiny) své místo má navždy.

Jana Lexová, pěstounka

Aktivity projektu Biologické dítě pěstouna a děti svěřené do péče jiné osoby – konečně v centru zájmu jsou podpořeny z dotačního programu Rodina MPSV.