Relaxace s hudbou a příběhy

Pokud nemáte dostatek síly pro sebe, nemůžete ji mít ani pro druhé. Hudebník, lektor a poradce Zdeněk Vilímek se vrací do Akropolis s dalším hodnotným programem. Reaguje na naši potřebu se uklidnit, uvolnit a najít zdroje energie, které vychází především z nás samotných. Slovo relaxace je vábivé, ale naučit se aktivně odpočívat není samozřejmé. Přečtěte si v našem rozhovoru o Zdeňkových motivacích, možná se v nich mnozí najdou. Pro zájemce přihláška zde.

Nechte plynout myšlenky, uvolněte tělo, čerpejte inspiraci zevnitř

Proč ses rozhodl otevřít nový program, co tě k tomu vedlo?

S novým rokem nový program.

Nedávno jsem četl rozhovor s německým právníkem Erwinem Hellerem, který založil Spolek pro zpomalení času. Možná to zní bláznivě, ale po přečtení rozhovoru, jsem měl pocit, že s obsahem tématu plně souzním. Byl o proměně toho, jak se k sobě lidé v důsledku zvyšujícího se tlaku na výkon chovají – např. snížení schopnosti vcítit se do druhých a oslabení schopnosti domýšlet potřeby jiných.

Zaujal mne paradox, že soudobé možnosti se zvrhávají a začínají vyvolávat tíseň. Máme možnost díky internetu, modernějším počítačům a chytrým telefonům dělat věci rychleji, ale tato možnost se mění v nutnost je dělat rychleji a v nutnost stihnout toho více. Možnost se mění v nutnost. Pan Heller upozornil i na fakt, že posledních 20 let prudce stoupl počet psychických nemocí, případů vyhoření a používání psychofarmak. To přece nesvědčí o zdravé společnosti.

U nás je podobný trend. Se zavedením počítačů, které měly usnadnit lidskou práci, je stejně dlouhá (někdy i delší) pracovní doba, ale paradoxně se zvýšil objem a intenzita práce.

Uvědomuji si, že moderní pokrok přinesl vedle mnoha technických vymožeností, většího blahobytu a ekonomického růstu, také tlak na výkon, větší spěch a s tím související stres.

Často mi rodiče nebo pedagogové, se kterými se setkávám, říkají, že nemají čas na sebe, jak je těžké skloubit rodinu, práci a osobní čas. Pozoruji to bohužel i na sobě. Jako hudebník, lektor a pedagog jsem se proto rozhodl, že vytvořím hodinový program, kde si člověk „jen“ lehne, odpočine si a dobije baterky. Věnovat si ten čas pro sebe mi přijde v této době nesmírně důležité. Nechat plynout myšlenky, uvolnit tělo, dát si čas na rozmyšlenou, načerpat inspiraci zevnitř. Třeba si lidé díky této hodince uvědomí, že osobní zdraví těla i ducha je stejně, ne-li více důležité, než vnější požadavky okolního světa. Všichni jsme si přece do nového roku přáli zdraví a tak s novým rokem nový program – zdraví.

Má tato myšlenka nějakou souvislost, navazuje svou filozofií a náplní na některý z tvých dalších kurzů?

Logicky by se dala propojit s Desaterem rodičovského růstu – svépomocné rozvojové skupiny, kde řešíme rodičovské potřeby a témata. Je to dynamická, skupinová aktivita, která se zaměřuje na řešení zdánlivě vnějších situací, ale zahrnuje přirozeně i vnitřní procesy a vlastnosti.

Jednou jsem chtěl zařadit na závěr programu relaxaci a došlo mi, že uvolnit se např. po náročném řešení osobního tématu v deseti či patnácti minutách je vlastně nemožné. Proto jsme Relaxaci s hudbou a příběhy zařadili po tomto programu, ať mají rodiče dostatečný čas si odpočinout. Samozřejmě může přijít na relaxaci kdokoliv, je to otevřený program.

Když máte na chvíli chuť zpomalit svůj časoběh

Pro koho jsi tento program vytvářel?

V podstatě na každého, kdo cítí potřebu zpomalit svůj časoběh a věnovat se naplňování vlastních potřeb – např. být sám se sebou, uvolnit se, načerpat sílu, naučit se relaxovat apod. Jsme rodinné centrum, takže cílová skupina jsou především rodiče. V dopoledních hodinách zajišťujeme i hlídání dětí, v odpoledních hodinách si to musí rodiče menších dětí zařídit sami. Program doporučuji také všem lidem, kteří pracují v pomáhajících profesích – prevence syndromu vyhoření. A také těm, kteří si nyní myslí, že na podobné „ptákoviny“ nemají čas..

Autogenní trénink, vnímání hudby, příběhy i práce s tichem

Co je hlavní náplní programu?

Program se dělí na tři části.

První je věnována autogennímu tréninku, který využívá sugesce k navození určitých tělesných stavů. Ty vedou k uvolnění organismu a mysli, tzv. relaxaci (více o metodě ZDE). Naučíme se např. navozovat pocit tepla a tíhy, zklidnit dech a srdeční tep. S autogenním tréninkem jsem se blížeji setkal v rámci pětiletého psychoterapeutického výcviku a rád bych nabídl tento způsob relaxace všem, kteří se chtějí naučit uvolnit tělesné i psychické napětí.

Druhá část programu je věnována receptivnímu (ne pasivnímu) vnímání hudby a mluveného slova. V rámci své muzikoterapeutické praxe jsem vedle aktivních postupů, využíval také hudební relaxaci. A proto jsem se rozhodl do programu zařadit živou hru na kytaru, sundrum (pentatonický metalofon), lyru, tibetské mísy, zvonkohry apod., která je zvukově bohatší, než hudba reprodukovaná. Navíc se mohu přizpůsobit naladění skupiny nebo se zeptat, jaký nástroj si přejí účastníci slyšet. Budeme také pracovat s tichem, které k hudbě a relaxaci patří. Nabídnu také zpěv autorských písní a zhudebněných básní s doprovodem kytary. Hudbu budu prokládat příběhy z různých koutů světa, které obsahují moudrost našich předků a dokáží svým obsahem i pobavit. Po celou dobu autogenního tréninku i během hudby a vyprávění příběhů se v klidu leží na karimatce pod dekou.

Závěrečná třetí část je zaměřena na sdílení v kruhu – kdo bude chtít, může se s ostatními podělit o svou zkušenost, myšlenku či pocit. Program tedy končí sdílením a nasloucháním.

Načerpání síly a návrat do přítomnosti. I relaxaci je třeba se učit.

A co můžeme od tohoto typu relaxace očekávat, jaký je výsledek?

Návrat do přítomnosti – zaměřená pozornost na tedy a teď. Aktivní odpočinek, návrat k sobě, sebeuvědomění a sebeúcta, načerpání sil a nové inspirace, nácvik relaxace, uvědomění si vlastních fyzických a psychických potřeb, zpomalení a zastavení.

Zaměření se na zdraví těla i ducha a nečekat, až nám někdo blízký, kolega nebo doktor řekne, že je třeba zvolnit a věnovat se vlastnímu zdraví. V České republice dle mého názoru převládá patologický zdravotnický model – až se něco pokazí, jdu k lékaři. Tím nemyslím zlomenou nohu, ale řadu nemocí, které souvisí se způsobem života.

Zdraví se řeší za pět dvanáct nebo až je pozdě. Pak hasíme požár a ani nevíme, co jej způsobilo. Nikdy se mnou lékař neprobíral psychosomatickou povahu nemoci. Nikdy se nezeptal jak se mám, co doma, v práci apod. Čekárnu u lékaře znám od dětství vždy plnou lidí, takže asi nebyl čas na hledání souvislostí. Prášky, postel, další. Když jsem měl před pár lety kolaps organismu spojený s boreliózou, řekl jsem si, jaký jsem „osel“ a kam až nechal věci zajít. Makal jsem 12, někdy i 14 hodin denně, málo spal, neměl čas na rodinu a přátele, byl pod finančním tlakem a naivně si myslel, že větším výkonem všechno doženu a až pak se to zlepší. Jak hluboce jsem se mýlil.

Borelióze jsem dnes paradoxně vděčný, že mne zpomalila a naučila vnitřní citlivosti a všímavosti. Také většímu sebeuvědomění a sebeúctě. I bez antibiotik, které mimochodem nezabíraly, jsem se za půlroku vyléčil. Naučil jsem se více a účelně odpočívat, cvičit, lépe stravovat, být více s rodinou a uvědomil si, že pokud nemám dostatek síly pro sebe, nemůžu mít ani pro druhé. Stejné je to s láskou i zdravím.

Na relaxaci se můžete přihlásit zde.

Děkuji za rozhovor,

Zuzana Vandame